Je to úžasné vítězství, říká Josef Váňa
12.10.2009 -
Kategorie: Rozhovor týdne
autor: Dušan Korel,
přečteno: 1923x
Josef Váňa = dostihová legenda. Toto spojení po neděli 11. října 2009 je ještě výraznější. Zanedlouho sedmapadesátiletý žokej dokázal pošesté v kariéře vyhrát Velkou pardubickou České pojišťovny. Tentokrát nečekaný triumf vybojoval s osmiletým Tiumenem.
„Je to něco úžasného,“ říká Váňa, jenž ve Velké zvítězil znovu po dvanácti letech.
Na svém kontě má čtyři výhry se Železníkem, poté jednou zvítězil s Vronskym. Nyní uspěl pošesté. A po neděli se pyšní i sedmi trenérskými výhrami, což z něho v obou směrech dělá rekordmana slavného překážkového dostihu.
Pane Váňo, odhlédněte se nejprve za průběhem letošní Velké pardubické České pojišťovny. Jak vypadal z pohledu vás a Tiumena?
„Odstartoval jsem, jak jsem chtěl. Nechtěl jsem moc pospíchat. Původně jsem si myslel, že poprvé půjdu na Taxis doleva. Po skočení malé vody jsem viděl, že vpravo je místo, kde obvykle chodívám. Vedle sebe jsem ale měl jednoho Angličana. Tak jsem si říkal, jak to udělat, abych ho neskřípl k reklamním tabulím a šikovně jsem se protáhl na pravou stranu. Pak se nám to podařilo celkem bez problémů. Tiumen skočil Taxis, jak jsem předpokládal dopředu. Je to kůň, který má mohutné, velké skoky. Původně jsem si myslel, že na Taxis půjdu v první linii, ale panu Köhlerovi se to nelíbilo, tak jsem to respektoval. Vše probíhalo bez problémů. Snad kromě velkých zahrádek, kde Mr Big vybočil doleva. Pak už jsme neměli žádný problém. Když jsme skočili suchý příkop a vepředu jsem viděl Jirku Kouska s Numero Duem, jak krásně skáče a cválá bez toho, že by začal vadnout, tak jsem říkal – sakryš, toho dneska asi nedoženeme. Na trávě jsem Tiumena nechal jít prostředkem. Nechtěl jsem jít do toho rozšlapaného terénu po bariéře. Radši jsem jel dál, jen ať se mu líp cválá. On mi to vrátil tím, že poslední tři skoky skočil tak úžasně, že na každém získal dvě tři délky a posouval se stále dopředu. Ovšem poslední skok vyšel nejen nám, ale i Numeru Due. Tak jsem říkal – to je asi konec, už ho nedoženu. Ale díky tomu, že jsem měl lepší finiš než Jirka Kousek… (smích). Ale ne. Tiumen ukázal, že je super vytrvalec. On nemá extra rovinovou třídu. Ale Numera Due udolal svou vytrvalostí. Ještě nás obtěžovala Sixteen. Ale já už jsem se kolem sebe nedíval, spěchal jsem domů. A dvacet třicet metrů před cílem jsem začal věřit tomu, že bych Velkou pardubickou mohl pošesté vyhrát.“
Jste žokej i trenér. Vyhrál jste, ale zároveň vaše svěřenkyně Sixteen nedosáhla na třetí vítězství v řadě. Netloučou se ve vaší duši dva různé pocity?
„Sixteen jsem to přál. Už jen proto, aby došla za Lady Anne jako princezna. Ona se svým způsobem projevuje jako princezna. Svým způsobem mě to mrzí a nemrzí, je to těžké dilema.“
Když už jsme u pocitů, jak jste se cítil před dostihem?
„Možná tomu nebudete věřit, ale v průběhu odpoledne jsem měl dost špatnou náladu, i když jsem se díky masérovi Trávníčkovi cítil fyzicky dobře. Rozproudil mi ruku, že jsem ani necítil žádné brnění. Když jsem v sobotu jel ukázkový dostih, tak mi zase málem vypadl bič. Říkal jsem si – jéžíšmarjá, zase mi vypadne bič a zase bude celý rok o čem psát. Naštěstí mi ruka začala fungovat a jakžtakž jsem to zvládl. Ale jinak jsem odpoledne stále přemýšlel o krmení a o všem, jestli to vůbec děláme dobře. Úspěchy měli Holčáci, my jsem vyšli dost naprázdno. Přemýšlel jsem, zda to firma Schaumann dělá dobře. Ale před cílem Velké jsem si říkal – jseš borec. Ať už tě takové myšlenky nikdy nenapadnou. A když jsem viděl, že Pepča Bartoš skončil druhý, tak jsem si říkal, že krmivo od firmy Schaumann bude používat nadosmrti.“
Jak jste nakonec dostih zvládl fyzicky?
„Nebyl jsem zadýchaný, když jsem dojel domů. Ale to je také dáno tím, že Tiumen je lehce jezditelný kůň. Předtím jsem jezdil třeba Kedona, s nímž jsem v půlce dostihu nevěděl, čí jsem. A to jsem měl před sebou ještě finiš. Tiumen je typ koně, kterého jezdit můžu. V dostihu bych těžkého koně, jako byl třeba Decent Fellow, těžko zvládl.“
Řada kritiků narážela na vašich 56 let a před vaším startem ve Velké pardubické České pojišťovny byli dost skeptičtí. Co s vámi tyto hlasy dělaly?
„Nějaký Slovák Ondera napsal, že jsem totální šrot a co v sedle dělám. Když jsem byl s Juventusem druhý, tak napsal, že mě tam dovezl kůň. Myslím si, že to tak není. S klukama v práci jezdím. Dostihy jezdit nemůžu. Pak spadnu a mám z toho doma peklo. Je to dvousečné. Někteří novináři kolikrát píší takové věci, že se mi otevírá kudla v kapse. Hrají si na rádobyodborníky. Je svoboda slova a tisku. Ať si každý píše, co chce. Ale někdy vám to pohne sebevědomím a trošku vás to…
Jak vám po těchto „prognózách“ bylo v cíli?
„Je to takové zadostiučinění. Zvláště dneska. Nešťastnou náhodou jsme přišli o jednoho velmi nadějného koně. Každé takové vítězství je něco úžasného.“
A co bude dál? Budete pokračovat v žokejské kariéře?
Celý rozhovor najdete na www.pardubice-racecourse.cz
