Lucie Herková: "Jdu za svým cílem."
11.11.2009 -
Kategorie: Rozhovor týdne
autor: Jiří Zlámaný,
přečteno: 1200x
V roce 2003, nedlouho po dosažení žokejského titulu, odešla jezdkyně Lucie Herková z České republiky, konkrétně do Anglie. Tam přes dva roky působila jako pracovní jezdkyně a následně zamířila do USA. Nejprve ve stejné pozici, ale od loňského roku se začala znovu objevovat v dostizích. Momentálně je doma v Česku na měsíční dovolené.
Co Vás před těmi šesti lety přimělo k odchodu? “Neviděla jsem tu šance jezdit pravidelně velké dostihy a taky jsem chtěla zkusit něco nového. Protože jsem předtím byla jen na čtrnáctidenní školní stáži ve Francii a pak přes zimu v Německu, rozhodla jsem se pro Anglii. Tam jste byla přímo v Newmarketu? “Ano, přes dva roky jsem pracovala ve stáji trenéra Dunlopa. Byla to samozřejmě špičková stáj, ale šance na další rozvoj ani tam pro mne nebyly velké, o ježdění dostihů ani nemluvě. Proto jsem v roce 2006 odcestovala do Spojených států.” Co takovému transatlantickému přesunu všechno předcházelo? “Především bylo potřeba zařídit vízum, což samo o sobě zabralo půl roku. Pak zaplatit agenturu, která zajistila místo. Napsala jsem si asi čtyři trenéry a, k mému štěstí, zrovna jeden z nich, Biancone, sháněl pracovníky. U něj v Keenalndu jsem tedy začínala.” To však bylo k dnešnímu stavu ještě hodně daleko… “Ano, velmi daleko. Šlo o dobrou zkušenost, ale v dalším období jsem šla za teplem, na Floridu, kde se mi podařilo pracovat u trenéra Nafzgera ve stáji, kde byl i vítěz Kentucky derby Street Sense. Po dalších dvou sezónách následovalo stěhování do New Jersey a právě tam došlo k realizaci myšlenky na ježdění dostihů.” Jak těžký byl ten start – přeci jen, konkurence, neznámá osoba, cizinka, žena… “Tak já bych řekla, hlavně ta konkurence. USA totiž – ač to klišé je příšerně otřepané, přesto platí – skutečně nabídne šanci každému. Ty další věci, které mne třeba v Anglii už dopředu skoro diskvalifikovaly, tam žádnou důležitou roli nehrají. Jde o to, co ukážete a co umíte. Naopak, spousta lidí se mě ptala, proč nezkusím jezdit dostihy, když mi do v Česku šlo. Měla jsem sice strach, protože přechodem na pozici volného jezdce ztratíte jistotu práce a příjmu v jedné konkrétní stáji, ale nakonec jsem do toho šla.” Kdy se tedy odehrála Vaše americká premiéra? “Přesně 18. července 2008 v New Jersey a shodou okolností to byl kůň trenéra, který pochází ze Slovenska. Měla jsem štěstí na lidi kolem sebe a povedlo se mi uchytit. Vyhrála jsem tři dostihy a na podzim v Tampě další čtyři. I když Tampa byla hodně těžká, protože zrovna v té sezóně tam vydali rekordní počet licencí. Říkali, to máte smůlu, letos jsme jich vydali dvě stě. Tak říkám, fajn, já budu dvoustá první…” Letos ale jezdíte v Massachusetts…
“Ano, to byl zatím poslední přesun. Ony ty vzdálenosti mezi jednotlivými drahami jsou obrovské, takže pro USA je ekvivalentem jako celek spíš Evropa a zdejší jednotlivé země pak lze srovnávat se státy Unie.” A jak byste tedy hodnotila Suffolk Downs v Massachusetts z tohoto pohledu? “V rámci USA je to závodiště kategorie B, ale v samotném Massachusetts jedno z těch nejlepších. Má bohatou, více než sedmdesátiletou tradici, běhali tam koně jako Seabiscuit nebo Cigar, konal se tam i koncert Beatles. Ročně, od května do listopadu uspořádá stovku dostihových dní, levotočivé dráhy mají pískový i travnatý povrch.” Jste Vy osobně spokojena, jak se Vám daří? “Tam bydlím, mám auto a dokonce mi zbylo i na letenku… (smích). Ne vážně, letošní sezóna byla velmi dobrá, v Suffolk Downs mám devatenáct vyhraných dostihů (plus ještě jeden z Bostonu), což znamená pozici kolem patnáctého místa v tamním žebříčku. Odjela jsem asi dvě stovky dostihů, což je, řekněme mírný podprůměr, ale je fakt, že jsem některé koně bez šancí na dobrý výsledek odmítala. Je to totiž každodenní dřina, dostihy jsou několikrát týdně a k tomu dopolední tréninky, kterými ale moc nevyděláte, spíš v nich jezdíme proto, abychom ty koně pak mohli mít v samotných dostizích. Ty jsou výdělečné, v nich jde o peníze na živobytí. Ale nestěžuji si, daří se mi a navíc, pořád je co zlepšovat a za čím jít.”
Děkuji za rozhovor, přeji příjemnou dovolenou a šťastný návrat za oceán.
Jiří Zlámaný
