Gary Hind: „Návrat z Dubaje koncem března.“
28.2.2011 -
Kategorie: Slovo má
autor: Jiří Zlámaný,
přečteno: 1328x
„Před dvanácti lety, po ukončení angažmá u trenéra Johna Gosdena jsem získal zimní smlouvu na Macao, ale bohužel hned během prvního mítinku mne postihl pád, který si vyžádal několikaměsíční léčbu, a já se vrátil do Anglie. Během této doby mě kontaktoval trenér koní královské rodiny z Bahrajnu Alan Smith – a tím začala má první sezona na tomto blízkovýchodním ostrově,“ píše velezkušený žokej-světoběžník Gary Hind (42, jezdil v 32 zemích světa, na kontě cca 1600 vítězství, šampión SAE, 2x Bahrajn, 2x Katar, má britskou národnosti, žije v ČR, manželka Markéta, syn Gary Elvis).
Další rok jsem létal na dostihy také do emirátů, Kuvajtu a Kataru pro tamní královskou rodinu a podařilo se mi být šampiónem v obou zemích zároveň. Na dalších pět sezón jsem se přesunul zpět do Dubaje, kde jsem v roce 2003 získal šampionát, když jsem jezdil pro šejka Ahneda bin Rashid al Maktuma.
Co se týče Bahrajnu, ze všech zemí zálivu mají dostihy právě zde nejdelší tradici. Provoz se v 90. letech přesunul na nové závodiště se dvěma travnatými okruhy a jednou tréninkovou dráhou. Na původním trénují koně na distanční dostihy a zároveň tam je hřebčín Safra, náležící královské rodině. Dostihy se tu běhají od listopadu do začátku května. Koně pocházejí z místního plnokrevného chovu a z importu, arabských plnokrevníků je tu zanedbatelně a pořádá se pro ně jeden dostih za odpoledne. Dostihy se běhají v patek odpoledne.
V roce 2006 jsem dostal nabídku od trenéra Jimmyho Naylora jezdit koně šejka Abduli Bin Isa ai Khalifa, druhého králova bratra krále, což znamenalo jezdit proti bývalému zaměstnavateli – zmiňuji to z toho důvodu, že pro něj jsem jezdil letošní sezónu. Vysvětlovat propojení a vnitřní politiku tohoto malého ostrova by vydalo na celou knihu. Každopádně co se týká místních angažmá, byly to nabídky, které se neodmítají. Měl jsem hrazenou cestu v bussines class, ubytování ve vile, sportovní klub, auto, pojištění a ve stáji kolem osmi desítek koni, kteří byli kvalitou nad ostatními. Dále deset procent z vyhraných dotací, dostačující měsíční mzdu a bonusy za každé vítězství. Hlavní pro mě bylo, že jsem šel do dostihů s reálnými šancemi na vyhráni, to je samozřejmě pro žokeje velká motivace. I když jezdím bezmála 25 let, pořád chci vyhrávat. To mi dává pocit zadostiučinění, proč stále sedám na koně. Uspokojeni pocítím, když trenér či majitel vyslechnou slovo žokeje, jeho názor, a pak to přinese pozitivum pro další starty. Cítím, že si mne tu váží díky mým zkušenostem a citu pro koně.
Poslední roky však Bahrajn nevykazuje posun k lepšímu, dotace se snižují, nikdo neinvestuje do dráhy a zázemí. Poslední tři roky sice Kuwait Finance House jedná o odkoupení závodiště a vybudování moderní dráhy se zázemím, obytným komplexem a hotelem po vzoru Dubaje, bohužel ale přilehlá poušť je v majetku královské rodiny a je bohatá na ropu, což komplikuje podepsání smlouvy. Těžko navíc spekulovat, jak vše ovlivní zdejší současná nejistá politická situace.
Co se týče Bahrajnu, ze všech zemí zálivu mají dostihy právě zde nejdelší tradici. Provoz se v 90. letech přesunul na nové závodiště se dvěma travnatými okruhy a jednou tréninkovou dráhou. Na původním trénují koně na distanční dostihy a zároveň tam je hřebčín Safra, náležící královské rodině. Dostihy se tu běhají od listopadu do začátku května. Koně pocházejí z místního plnokrevného chovu a z importu, arabských plnokrevníků je tu zanedbatelně a pořádá se pro ně jeden dostih za odpoledne. Dostihy se běhají v patek odpoledne.
V roce 2006 jsem dostal nabídku od trenéra Jimmyho Naylora jezdit koně šejka Abduli Bin Isa ai Khalifa, druhého králova bratra krále, což znamenalo jezdit proti bývalému zaměstnavateli – zmiňuji to z toho důvodu, že pro něj jsem jezdil letošní sezónu. Vysvětlovat propojení a vnitřní politiku tohoto malého ostrova by vydalo na celou knihu. Každopádně co se týká místních angažmá, byly to nabídky, které se neodmítají. Měl jsem hrazenou cestu v bussines class, ubytování ve vile, sportovní klub, auto, pojištění a ve stáji kolem osmi desítek koni, kteří byli kvalitou nad ostatními. Dále deset procent z vyhraných dotací, dostačující měsíční mzdu a bonusy za každé vítězství. Hlavní pro mě bylo, že jsem šel do dostihů s reálnými šancemi na vyhráni, to je samozřejmě pro žokeje velká motivace. I když jezdím bezmála 25 let, pořád chci vyhrávat. To mi dává pocit zadostiučinění, proč stále sedám na koně. Uspokojeni pocítím, když trenér či majitel vyslechnou slovo žokeje, jeho názor, a pak to přinese pozitivum pro další starty. Cítím, že si mne tu váží díky mým zkušenostem a citu pro koně.
Poslední roky však Bahrajn nevykazuje posun k lepšímu, dotace se snižují, nikdo neinvestuje do dráhy a zázemí. Poslední tři roky sice Kuwait Finance House jedná o odkoupení závodiště a vybudování moderní dráhy se zázemím, obytným komplexem a hotelem po vzoru Dubaje, bohužel ale přilehlá poušť je v majetku královské rodiny a je bohatá na ropu, což komplikuje podepsání smlouvy. Těžko navíc spekulovat, jak vše ovlivní zdejší současná nejistá politická situace.
Do Česka se vrátím po první dovolené (pokud nepočítám tu nucenou, způsobenou zraněním) v Dubaji, koncem března. Fyzicky se v kondici udržuji průběžně a majitele se nemusejí obávat, ze do dostihu nejdu fit. Chtěl bych navázat na předešlé roky a jezdit dostihy po Evropě. Na letošní sezónu nemám domluvenou žádnou vázanou spolupráci, ale rád bych spolupracoval s jednou konkrétní stájí, a to i v Česku. Věřím, že nejen v dostihu, ale především v tréninku bych mohl předat něco ze svých dlouholetých zkušeností – zastávám názor, že hlavní práce vždy musí být odvedena doma a dostih je až samotné finále celé snahy.
Gary Hind
.jpg)
