Pohled na začátek II.

V návaznosti na předchozí článek, věnovaný hřebcům – zakladatelům plemene anglický plnokrevník, se v druhém díle zaměřím na klisny – zakladatelky, tedy na tzv. „Royal Mares“, neboť i o jejich původu bylo obecně přijato nepřesné dogma.

V mnoha učebnicích i seriózních článcích se opět můžeme dočíst, že toto zakladatelské mateřské stádo dovezl do Anglie vrchní královský podkoní John Fenrick v první polovině 17. století odkudsi z Orientu „přímo od beduínů“. Ano, bylo tomu tak, nicméně na základě této informace byl Royal Mares přisouzen výhradně orientální původ a nesčetněkrát opakované (a často v nezměněné formě kopírované) tvrzení se stalo přijímaným faktem. Je pravdou, že na rozdíl od hřebců, nejsou u klisen zakladatelek dostupné tak detailní záznamy, vzhledem k tomu, že se v té době nepřikládala klisnám taková důležitost a jejich původ byl předmětem řady diskusí. Roušku tajemství poodhalily až moderní metody, tedy především analýza mitochondriální DNA, díky níž je možné sledovat mateřské linie, analyzovat chyby v plemenných knihách, či přinášet poznatky o původu celých populací. Například, celková statistická analýza, vycházející ze studie A. Bowerové (téže autorky, která vzbudila v „plnokrevném odvětví“ značný poprask zpochybněním identity hřebce Bend Or), která zahrnovala výzkum mtDNA u mnoha plemen koní rozdělených do různých geografických oblastí a která ukázala, že historické záznamy odkazující na výlučný arabský původ klisen – zakladatelek, se neslučuje s distribucí etablovaných mt. haplotypů a naopak ukazuje, že vysoký podíl měly také klisny evropského původu, odhaduje následující relativní zastoupení klisen určitého původu ve skupině zakladatelek anglického plnokrevníka: klisny britských a irských původních plemen (Irish a British Native Mares) 61 %, klisny čistě arabského původu se podílely pravděpodobně jen 8 %, ale ostatní orientální klisny, specielně berberského původu mohly tvořit zbylých 31 %. Díky těmto metodám se také podařilo rozkrýt širší základ mateřského stáda a bylo určeno 74 zakládajících rodin (oproti dříve dohledaným padesáti) a je možné, že se nejedná o číslo ještě konečné.

Tedy můžeme vidět, že v základech výstavby plemene anglický plnokrevník se nachází téměř dvě třetiny cihliček, které byly uhněteny na Britských ostrovech, jednalo se především o exmoorské a shetlandské klisny. Konkrétní čísla se v různých studiích mírně liší, je ovšem zřejmé, že zakladatelské mateřské stádo bylo podstatně kosmopolitnější a realita je daleka jednoduchému tvrzení, týkajícího se výhradního arabského původu Royal Mares. V tento moment by mohl někdo namítnout, že historie fakta zjednodušuje, aby vyniklo to podstatné, tedy že důležité pro pozdější vývoj byly ty klisny arabské. Ale i zde genetika přináší silný protiargument. Pro rozvoj rychlosti, tedy základní sledované vlastnosti plnokrevníka, se jeví jako zásadní alelická sestava genu MSTN, přičemž alela C určuje sprinterské předpoklady. Velmi zajímavé výsledky přinesl přehled frekvencí C alely MSTN u plemen koní z různých geografických oblastí, včetně těch s předpokládaným podílem v zakladatelské populaci plnokrevníka v 18. století. Relativně vysoká frekvence C alely (0,33) byla zjištěna u plemene Fulani z oblasti původních berberských koní v Kamerunu, kteří patří mezi dobře doložené předky plnokrevníka. Na druhou stranu má C alela téměř nulovou frekvenci u dalších středoasijských a severoafrických plemen. Např. u plemene Akhal-Teke, známého extrémní vytrvalostí, je frekvence C alely 0,06, přičemž homozygoti C/C se vůbec nevyskytují, frekvence heterozygotů C/T je 0,11 a homozygotů T/T je plných 89 %. Vysoký výskyt C alely (0,32) byl ale zjištěn u místních plemen z Britských ostrovů. Nápadná je vysoká frekvence C alely (50 %) u shetlandských koní z oblasti, kde bylo chováno plemeno Galloway. Tito koně byli používáni v Británii pro dostihy v éře před etablováním plnokrevníka. Předpokládaným zdrojem C alely u plnokrevníka byla tedy pravděpodobně místní britská populace. Introdukce C alely se navíc odehrála přes mateřskou linii, svědčí pro to analýza DNA z muzejních vzorků kostí významných plemeníků, jako byli například Eclipse, Bend Or, St Simon, či Hyperion, která ukázala, že všichni byli homozygoti T/T. K rozhodujícímu nárůstu frekvence oné C alely v populaci plnokrevníka dochází až v 50. – 60. letech prostřednictvím Nearctica a posléze Northern Dancera.

Dalo by se tedy říci, že to, co moderního anglického plnokrevníka činí tím, čím je, tedy nejrychlejším plemenem koní na světě (tedy alespoň na trati delší než jeden kilometr, chovatelé Quarter Horses prominou) schopným vyvinout rychlost až 70 km/h, je s největší pravděpodobností vzdáleným dědictvím původních britských a irských klisen.

Ondřej Plachý

Související články

Pohled na začátek