Pár poznámek na téma inbreedingu

Někdy se téma k článku vynoří samo. Bylo tomu tak i případě toho, který právě začínáte číst. Podnětem byl reakce jednoho z čtenářů serveru Fitmin & TURF Magazín na zpravodajství ze sobotního mítinku ve Slušovicích, kde se vítězně prosadili mj. i Sambra a Monjouet, obě reprezentující úzký inbreeding na Sadler’s Wellse - v případě Sambry 3x3, u Monjouet dokonce 2x3.

Čtenář, který je zároveň i chovatelem, ve své reakci poukazoval na můj předešlý článek o prochování na Sadler’s Wellse, v němž jsem publikoval data Thoroughbred Daily News, ukazující slabší výsledky koní úzce prochovaných na Sadler’s Wellse v porovnání s potomky stejných plemeníků bez tohoto inbreedingu. Z diskuze, kterou jsme nad tímto problémem vedli, vyšel mj. dotaz, zda existuje nějaké statistické hodnocení inbreedingu obecně, nejen na Sadler’s Wellse, což mne motivovalo k napsání tohoto článku.

Inbreeding neboli prochování na určité jedince je technika stejně stará jako chov sám. Platí to i v chovu plnokrevníka, v jehož počátcích hrál dokonce výraznější roli než dnes. Snaha upevnit vlastnosti významných jedinců formou prochování na ně se táhne celou historií chovu jen míra používání této techniky se v čase mění. V prvé řadě si je ale nutno uvědomit, že inbreeding jako celek nezlepšuje ale ani nesnižuje kvalitu potomstva, nýbrž spíše zesiluje to, co již existuje - jak to dobré, tak i to špatné. Několik šťastných jedinců zdědí to nejlepší z duplikovaného předka, ale stejně tak často zdědí jiní to nejhorší. Nejčastěji zdědí kombinaci obou.

Pokud Vás zajímají statistiky určující prospěšnost inbreedingu, existuje jich celá řada. Jednu z nejrozsáhlejších publikoval v roce 1991 v sérii osmi článků David Dink, šéf amerického časopisu Thoroughbred Times. Ten jako podklad pro svá data vzal celou severoamerickou populaci narozenou v roce 1983, čítající plných 45643 hříbat.

Dink sledoval kolik hříbat se dostalo na dráhu, kolik jich zvítězilo a kolik dokázalo uspět ve stakes dostizích a výsledky poté rozdělil podle jednotlivé míry prochování. Jak vidíte na níže uvedené tabulce, výsledky jednotlivých skupin se v porovnání s daty celého ročníku až tak významně nemění. Stojí však za zmínku výrazně nižší procento stakes vítězů v porovnání s celkem u skupiny s nejužším inbreedingem, což je ale zároveň také ta nejriskantnější forma prochování.

V historii najdeme ale i příklady úspěšného využívání ještě užšího prochování než 3x3, ba dokonce i toho nejužšího, jaký je možný. Ve druhé dekádě 19. století bylo v USA velmi populární připouštět jednoho z nejvýznamnějších plemeníků té doby Sira Archyho, což byl mimochodem syn prvního vítěze Epsom Derby Diomeda, na jeho vlastní dcery. Možná se to zdá jako dávná historie, ale jedním z produktů tohoto spojení byla i klisna Flirtilla z jejíž stále aktivní rodiny pochází i první a zatím stále jediný blacktype kůň po “našem” Shamalganovi francouzský Anima Rock. Se stejným inbreedingem u nás před nedávnem experimentoval i František Vocásek, který dcery Scatera připouštěl samotným Scaterem, či společnost Denom Plus s.r.o., která totéž zkoušela s hřebcem So Long Slew, ale úspěchu nedosáhli.

Vraťme se ale k běžnějším formám inbreedingu. Statistiky jsou hezká věc, ale jako ve všem, ďábel se skrývá v detailu. O úspěšnosti nerozhoduje jen jedinec a míra prochování na něj, ale i pozice v rodokmenu včetně toho, zda vliv konkrétního jedince je duplikován skrze potomky stejného pohlaví nebo je tzv. “sex-balanced”. A samozřejmě další vlivy v pedigree.

V každém případě se na inbreeding můžeme dívat i optikou starého přísloví - je to dobrý sluha, ale špatný pán. Pokud si k tomu přidáme i výše zmíněné “ďábel se skrývá v detailu”, máme na světě sice možná velmi nekonkrétní, ale jinak docela přesný návod, jak s inbreedingem pracovat. Občas dokáže velmi překvapit. Rád v této souvislosti uvádím příklad odchovance Josefa Pšurného jménem Suprblesk. Jeho otec Hankalo v chovu naprosto propadl. Jen část z narozených potomků se dostala na dráhu a jen málo z nich patřilo k průměru - většina se pohybovala pod ním. Matka Supra Slew vyhrála jeden dostih V. kategorie v Brně a v chovu dala 4 potomky, z nichž 3 se dostali na dráhu. S výjimkou Suprbelska vyhrál jen jediný - Sangre de Eclipse, syn úspěšného Bully Pulpita, jehož třída však stačila jen na vítězství v dostihu V. kategorie v Netolicích. Dva v chovu neúspěšní jedinci však společně přivedli na svět koně, který vyhrál 6 dostihů včetně čtyř v nejvyšší kategorii a vydělal necelý milión korun. Třeba se ozvaly geny dříve výborné rodiny reprezentované mj. prabábou Spartou, Koněm roku 1979, ale já spíš věřím tomu, že se projevil 3x4 inbreeding na vítězku Fair Gound Oaks hnědku My Charmer prostřednictvím jejích synů - vítěze americké trojkoruny Seattle Slewa a v anglických 2000 Guineas úspěšného Lomonda a Suprblesk byl oním “šťastným jedincem, který zdědil to nejlepší”. Že to ale není recept na šampióna ukázala následná zkušenost s podobným spojením při němž byl Scyris, jehož otec In Camera je vnukem My Charmer, připouštěn na dcery (a vnučky) House Rulese.

Zkrátka a dobře - inbreeding není všelék. Je, stejně jako outcross, jednou z chovatelských technik, jejíž použití, při vědomí všech rizik i vlivu dalších prvků ve spojovaných rodokmenech, může vést k úspěšným a občas i mimořádným výsledkům.

Miloslav Vlček
foto: Bohumil Křižan